Politika miluje procenta HDP, protože se dobře vyslovují a špatně kontrolují. Jedno číslo dokáže současně signalizovat věrnost spojencům, tvrdost vůči protivníkovi i péči o armádu. Nedokáže však říct, co za peníze vznikne, kdy to bude použitelné a kdo ponese odpovědnost za zpoždění.
Vyšší výdaje jsou v dnešním bezpečnostním prostředí nutné. Česko dlouho odkládalo obnovu zásob, infrastruktury i těžkých schopností. Z toho ale neplyne, že každá další koruna bude automaticky vynaložena dobře. Organizace, která neumí seřadit priority při dvou procentech, může při třech procentech pouze dělat více věcí špatně zároveň.
Rozpočet není schopnost
Obranná schopnost vzniká teprve spojením lidí, techniky, výcviku, zásob, velení a logistiky. Koupit jednu část bez ostatních je účetní výkon, nikoli vojenský výsledek. Přesto veřejná debata stále zaměňuje výdaj za hotovou věc.
U každého velkého navýšení by vláda měla předložit přehled měřitelných výsledků v čase. Ne obecnou větu o modernizaci, ale několik odpovědí:
- které jednotky dosáhnou jaké úrovně připravenosti,
- na kolik dnů intenzivní činnosti budou vytvořeny zásoby,
- které infrastrukturní uzly získají vyšší odolnost,
- kolik personálu bude vycvičeno a dlouhodobě udrženo,
- jaké alianční závazky budou splněny a ověřeny.
Bez této vazby lze rozpočet utratit a současně nezkrátit ani jednu kritickou mezeru.
Aliance nepotřebuje české procento. Potřebuje české jednotky, které dorazí včas, vydrží v boji a budou mít čím střílet.
Prudké peníze vytvářejí slabou pozici
Rychlý růst rozpočtu má vedlejší účinek: kupující je pod tlakem peníze utratit. Dodavatel to ví. Pokud stát současně nemá připravené projekty, odborné týmy a realistické harmonogramy, jeho vyjednávací pozice se zhoršuje.
Vzniká pokušení označit za strategický i nákup, který pouze rychle čerpá. Nebo se zálohy posunou dopředu, aby účetně naplnily rok, zatímco fyzická dodávka zůstane vzdálená. Formálně lze cíl splnit. Vojensky se nemusí změnit nic.
Proto má být část růstu vědomě pomalejší. Investovat do projektové přípravy, bezpečnostních prověrek, stavebních kapacit a lidí pro řízení životního cyklu není mediálně vděčné. Bez nich však velké smlouvy stojí na malé administrativě a každý problém se řeší dodatkem.
NATO jako měřítko, ne výmluva
Alianční plánování dává Česku užitečný rámec. Nesmí se z něj stát univerzální odpověď na otázku proč. Věta “požaduje to NATO” má být začátkem vysvětlení, ne jeho koncem. Jak požadavek zapadá do české geografie, dostupného personálu a průmyslových možností? Jakou část schopnosti vytvoříme doma a kterou sdílíme?
Stejně nebezpečný je opačný extrém, podle něhož alianční závazek odporuje národnímu zájmu. Pro zemi uprostřed Evropy je schopný spojenec národním zájmem. Jen musí být skutečně schopný, ne pouze účetně poslušný.
Nejdřív pořadí, potom procento
Česká vláda by měla zveřejnit víceletý plán se třemi koši. První obsahuje schopnosti nutné pro přežití a alianční závazky. Druhý zvyšuje odolnost a udržitelnost. Třetí zahrnuje projekty, které lze odložit, pokud lidé, ceny nebo harmonogramy překročí limity.
Takové pořadí bude politicky bolestivé, protože přizná, že ne všechno lze mít současně. Právě v tom je jeho hodnota. Strategie není seznam přání. Je to rozhodnutí, co uděláme nejdřív a co vědomě neuděláme.
Tři procenta mohou českou obranu zásadně posílit. Bez veřejného plánu výsledků však zůstanou jen dražší verzí starého problému: peněz přibylo, odpovědnost se rozptýlila a každý projekt je opět priorita číslo jedna.