Debata o F-35 v Česku uvízla mezi reklamou a referendem o Západu. Jedna strana z letounu dělá automatickou vstupenku do první ligy. Druhá ho používá jako důkaz, že stát nakupuje hračky místo obrany. Obojí odvádí pozornost od otázky, která je po politickém rozhodnutí podstatnější: umíme z nákupu vytvořit dlouhodobě použitelnou schopnost?
Cena samotného letounu je jen nejviditelnější část. Skutečný účet tvoří infrastruktura, zabezpečené informační systémy, výcvik, zásoba zbraní, servis, personál, energie a změny na základnách. Každá položka má vlastní harmonogram a jiné riziko. Pokud se jedna kritická větev opozdí, letoun přiletí do prostředí, které jeho možnosti nevyužije.
Celková částka nestačí
Ministerstvo může veřejnosti sdělit souhrnnou hodnotu programu a současně jí neříct dost pro kontrolu. Agregované číslo totiž neukáže, zda se náklady přesouvají mezi roky, které investice budou muset zaplatit jiné kapitoly a jaká část budoucího provozu je zatím jen odhad.
Potřebujeme finanční mapu po schopnostech, ne katalog každého šroubu. Měla by oddělit alespoň:
- pořízení letounů a souvisejícího vybavení,
- českou infrastrukturu a její rezervy,
- výcvik létajícího a pozemního personálu,
- počáteční zásobu výzbroje,
- předpokládaný provoz po dosažení plné schopnosti,
- výdaje, které program vyvolá mimo rozpočet letectva.
Takový přehled neohrožuje bezpečnost. Ohrožuje jen pohodlí těch, kteří chtějí každý rok ukazovat jiný výsek stejného programu.
Nejdražší není moderní letoun. Nejdražší je moderní letoun, pro který chybí lidé, munice nebo provozní hodiny.
Personál se nedá objednat dodatkem smlouvy
Beton lze při problému zaplatit dráž a stavbu urychlit. Zkušeného technika nebo instruktora nelze vyrobit přesčasem. Přechod na nový systém proto musí mít personální plán stejně viditelný jako plán stavební.
Kolik specialistů je potřeba v jednotlivých letech? Odkud přijdou? Které stávající úkoly se omezí, aby měli prostor na přípravu? Jak armáda udrží lidi, jejichž kvalifikace bude atraktivní i pro civilní trh? Pokud na tyto otázky odpovíme jen tabulkovým počtem míst, nevytváříme plán. Vytváříme přání.
Česká obrana má sklon považovat personál za proměnnou, která se přizpůsobí technickému projektu. Správně to musí být obráceně. Tempo zavádění schopnosti se má řídit tím, co lze bezpečně vycvičit a udržet, nikoli datem vhodným pro tiskovou konferenci.
Co se kvůli programu nestane
Každá velká akvizice má alternativní náklad. Peníze, stavební kapacity, projektoví lidé i pozornost vedení jsou omezené. Otázka tedy nezní jen, zda si F-35 můžeme dovolit. Zní, které jiné projekty se kvůli souběhu zpomalí a zda jsou tyto kompromisy přiznané.
To není argument proti F-35. Je to argument proti rozpočtové magii, podle níž lze všechny priority označit za strategické a pak čekat, že se vejdou současně. Protivzdušná obrana, munice, logistika a pozemní síly nezmizí jen proto, že největší program má silnější politický příběh.
Kontrola bez divadla
Parlamentní kontrola nemá spočívat v opakování sporu o typ letounu. Má sledovat milníky. Je infrastruktura ve skluzu? Je personální naplnění na plánované trajektorii? Změnil se odhad provozu? Které riziko má dnes nejvyšší dopad a kdo ho řídí?
F-35 může být pro Česko zásadní schopnost. Právě proto si zaslouží přísnější dohled než běžný nákup, ne delší ochrannou lhůtu před kritikou. Rozhodnutí už padlo. Teď končí kampaň a začíná účetnictví.