Protivzdušná obrana se v české politice pravidelně objeví jako naléhavé téma, obvykle vedle fotografie radaru nebo při návštěvě spojenecké jednotky. Potom ji překryje větší kontrakt s jednodušším příběhem. Jenže zkušenost současných konfliktů je neúprosná: bez ochrany před letouny, střelami a drony nelze bezpečně soustředit síly, udržet logistiku ani chránit kritickou infrastrukturu.

Česko přitom nepotřebuje iluzi neprostupné kopule. Takový systém nemá nikdo. Potřebuje vrstvy, rozumné priority a dostatečnou zásobu efektorů pro hrozby různé ceny.

Ne všechno se smí střílet drahou střelou

Moderní vzdušná hrozba sahá od malého průzkumného dronu po rychlou střelu s plochou dráhou letu. Použít proti levnému cíli nejdražší dostupnou střelu může být technicky úspěšné a operačně katastrofální. Protivník nemusí systém prorazit. Stačí ho ekonomicky vyčerpat.

Vrstvená obrana proto kombinuje senzory, elektronický boj, hlavňové prostředky, levnější střely krátkého dosahu a systémy pro náročnější cíle. Síla není v jednom výrobku, ale ve schopnosti předávat data a zvolit přiměřenou reakci.

České projekty se mají posuzovat právě podle této vazby. Vidí senzory stejné cíle? Dostane velitel společný obraz? Lze prostředek připojit i k alianční síti? Co se stane po výpadku hlavního uzlu?

Kruh dosahu na mapě je marketing. Obrana začíná teprve zásobou, obsluhou, datovým propojením a pravidly použití.

Co budeme chránit první

Žádný realistický počet baterií nepokryje celé území a všechny objekty. Stát proto musí předem určit priority. Velení, letiště, energetické uzly, sklady, dopravní koridory a soustředění jednotek budou soutěžit o omezenou ochranu.

Toto pořadí nemůže být celé veřejné. Veřejný však může být proces. Kdo priority stanovuje? Jak se koordinuje vojenská obrana s ochranou civilní infrastruktury? Kdy se seznam aktualizuje a podle jakých scénářů?

Bez odpovědi hrozí, že každý nový prostředek dostane více slibovaných úkolů, než může současně plnit. Na prezentaci chrání republiku. V reálném plánu musí stát na konkrétním místě a něco jiného zůstane odkryté.

Zásoba je součást systému

Odpalovací zařízení se dobře fotografuje a vydrží roky. Střela po odpalu zmizí. Dostatečná zásoba, její obměna a možnost doplňování jsou proto stejně důležité jako počet kompletů.

Přesná čísla mají zůstat utajená. To ale nebrání kontrole způsobu plánování. Počítá stát zásobu podle konkrétní délky a intenzity konfliktu? Má smluvně ošetřenou výrobní kapacitu v době, kdy budou objednávat všichni spojenci? Cvičí logistiku přebíjení a přesunů, nebo pouze samotný odpal?

Alianční integrace není náhrada domácího základu

Členství v NATO umožňuje sdílet obraz, posily i některé specializované schopnosti. Nemělo by sloužit jako omluva pro mezeru, kterou mají spojenci po příjezdu teprve zaplnit. Hostit spojenecký systém také vyžaduje připravené postavení, spojení, ochranu a logistiku.

Česko má budovat domácí vrstvu, která funguje od prvního dne a na kterou lze alianční posilu napojit. Pokud se plán začne skládat až po rozhodnutí o nasazení, ztrácíme čas, který je ve vzdušné obraně nejdražší komoditou.

Protivzdušná obrana není efektní doplněk k ostatním silám. Je podmínkou, aby ostatní síly přežily a mohly se přesunout. Zaslouží si proto stálý plán a průběžnou kontrolu, ne sezónní pozornost mezi dvěma návštěvami politiků.